Ubytování

   Home   

 Nabídka pro 
 volný čas 

 Kam na výlet 

   Mapa   

Mrákotín

  Památky  

  Pověsti  

 Mrákotínský 
 monolit 

 Těžba stříbra 

  Staré  
 fotografie 

Ostatní

 Cyklotrasy 

  Lyžování  

   Telč   

 Hrad Roštejn 

Mrákotínský monolit

Žulový monolit, ulomený v Mrákotíně, byl v roce 1928 umístěn na 3. nádvoří Pražského hradu jako památník obětem první světové války. Návrh monolitu vypracoval architekt Josip Plečnik.

Tajemství Pražského hradu - obelisk
Zdeněk Lukeš (Autor je historik)

Obelisk na 3. nádvoří Pražského hradu má zajímavou historii. Původně to vlastně neměl být obelisk a ani neměl stát na hlavním hradním nádvoří.

Na počátku 20. let dostal slavný slovinský architekt Josip Plečnik za úkol navrhnout v Jižních zahradách Hradu památník padlým ze světové války. Rozhodl se, že se jím stane přes dvacet metrů vysoký štíhlý sloup, umístěný přímo na monumentálním schodišti, kterým projektant propojil Hradčanské náměstí s malou Rajskou zahradou (viz návrh památníku na obrázku vpravo). Sloup měl být zakončen hlavicí a Plečnik si vyzkoušel různé varianty, včetně motivu českého lva, jak se vzpíná na slovenský kříž. Sádrovou plastiku - dokonce v měřítku 1:1 - vytvořil slavný český sochař Jan Štursa. Dochovala se do dneška (viz obrázek vlevo). Slováci ale protestovali, že kříž je pod lvem, a tak sochař udělal ještě modýlek, kde má lev zaseknutý kříž do zad a to bylo tak hloupé, že se prý Plečnik naštval a rozhodl se žádnou sochu na sloup nedávat. Místo toho zvolil tvar štíhlého obelisku (ve starém Egyptě symbol slunečního paprsku) z jediného kusu mrákotínské žuly. Nakonec byl opuštěn i nápad umístit na něj oslavnou báseň - tentokrát se zas pohádali básníci, kdo ty verše napíše.

Další problémy byly s tím, kdo vylomení tak velkého kusu kamene zaplatí a hlavně, jak ho pak dostat z lomu až na Pražský hrad. Totéž se ostatně týkalo i obří kamenné mísy, která tvořila další dominantu zahrady. Platil nakonec z velké části TGM, který musel rovněž přesvědčovat veřejnost, že Plečnikova symbolika má význam a nejde o rozmar. Kameny pro sloup i mísu se podařilo zdárně vylomit, ale při transportu obelisku došlo vinou vojáků, kteří za něj odpovídali, k zlomení štíhlého kamene. Další vylomený kus byl zas příliš krátký a tlustý a tak se Plečnikovi na schodiště nehodil. Nechal ho dovézt na 3. nádvoří, kde byl vztyčen k 10. výročí republiky.

I tento kámen se však zlomil - přišel o špičku dokonce už v mrákotínském lomu. Plečnik pak uvažoval, že by mohla být nová pyramida na špici vyrobena ze skla, ale to nešlo z technických důvodů provést.

Celá Plečnikova úprava nádvoří pak byla ukončena o rok později k slavnostnímu otevření dostavěné katedrály a svatováclavskému miléniu. Celý proces dopravy a vztyčení kamene byl dokumentován filmaři. Šlo skutečně o unikátní záležitost, neboť tak velký nový monolit v Evropě neměl obdoby (byly pouze zkušenosti s dopravou kradených egyptských obelisků do Paříže a Londýna). Pod obeliskem je betonový dutý zvon, do nějž byl vztyčený kámen ukotven. Prostor je dodnes přístupný chodbou ze sklepa budovy Proboštství.

Pro Plečnikovu výstavu v 90. letech 20. stol. byl pak původní tvar doplněn architektem Tomášem Valenou symbolicky o siluetu z pozlacené oceli (možná to lze chápat i jako symbol obnovené demokracie).

A jak dopadl původní na dvakrát zlomený kámen pro Jižní zahrady? Větší část použil architekt Hübschmann pro náměstí pod Emauzy, kde se sochařem Mařatkou navrhl památník padlým z první války (viz obrázek vpravo). Tento památník pak zničili nacisté, ale nedávno byl obnoven.

Konečně existují dva nahrubo opracované odštěpky monolitu.

Jeden (na obrázku vlevo) byl vztyčen před vstupem do lánské obory.
Druhý (na obrázku vpravo) Plečnik umístil na Moravskou baštu v hradní zahradě Na valech.

Mrákotínský monolit
Ing. V. Weinzettl (Text z 20. let 20. stol.)

Radostným vzrušením a zadostiučiněním plnilo se srdce každého z nás, když uviděli jsme opětně Pražský hrad večer zářiti osvětlenými okny nad naší krásnou Prahou, opětně po době staleté, ve které jsme již zvykli na všecku tu lhostejnost vyjádřenou tmavými okny ve tmavém, pochmurném obrysu slavné budovy hradčanské. Nová světla oken hradních mluvila k nám velmi zřetelně a plnila naše nitra pýchou a sebedůvěrou, i byla tudíž s nadšením přijata zpráva, ze náš milovaný a geniální pan president republiky T. G. Masaryk obmýšlí před Hradem vysoko vztyčiti světlo nové, velké, které by mělo na věčné časy oslavovati všechny ty, kteří životy položili za znovuzřízení naší samostatnosti. Krásná tato myšlenka má dojíti důstojného velkorysého uskutečnění zřízením vysokého pilíře, nesoucího nahoře laternu. Bude to maják, hlásající obětavost i pro doby rozvlněného života našeho, politického i hospodářského. [...]

Konečně v červenci 1923 objevily se zprávy, že monolit dlouhý 19 metrů jest v Mrákotíně ulomen a nachází se na cestě do Prahy. Maje za svou morální povinnost tuto neobyčejnou práci sledovati, tím spíše, že jsem při hořickém obelisku Riegrově sám podobnou, byť menší, úlohu vykonal, vyžádal jsem si studijní podporu od ministerstva školství a národní osvěty, kteráž mi byla povolena.

Dříve však, nežli mohl jsem se vydati na cestu, došla trapná zvěst, že monolit se při transportu přerazil - obecenstvo přijalo zprávu tu s pocitem zklamání odůvodněného; technický svět pak s pocitem údivu, že k tomu dojíti mohlo při nynějším stavu technických prostředků. [...]

Otázku základní, jak se mohla pohroma státi, mohu krátce zodpověděti tak, že pohroma nestala se tím, že by úlohu nebylo možno řešiti, ani tím, že by se strany vedoucích sil neb pomocníků, dělníků a vojínů byla jakási nedbalost, nýbrž stala se tím, že málokdo si uvědomil velikost obtíží, a že všichni přehnaně spoléhali na technické pomůcky [...]

Katastrofa nastala, když byl blok žuly vlečen do prvního strmějšího svahu; jedno oko řetězu nevydrželo zatížení a prasklo, vůz s monolitem se utrhl a sjel po srázu dolů, kde narazil do jiného vozu s takovou silou, že se obelisk rozlomil.

Pro etapu 2., transport z Mrákotína do Telče, dány byly k disposici prostředky technické vskutku bohaté: balvan uložen na železniční podvozky, vezen po kolejích rozkládacích a přenosných 100 metrů délky, o kolejnicích výšky 12 centimetrů, tažení dálo se ocelovými lany síly 23 milimetry, vedenými přes 2 mohutné kladky a tažnou sílu obstarávaly 3 vojenské traktory Daimlerovy NV II - 805, 807 a 808 mohutnosti 80 + 80 + 100 = 260 HP. Ku transportu vysláni byli: z ministerstva veřejných prací Inž. Klement, vrchní stavební komisař; od vojenského eráru pan kapitán Inž. Seidl se 60 muži prvního železničního pluku z Pardubic; Škodovy závody vyslaly svého mistra p. Vlacha [...]

·