Mrákotínská kovárna

Na městečku v Mrákotíně dosud stojí prastará kovárna. Nad jejím vchodem hlásí letopočet 1793, že uplynulo již dvě stě let od doby, kdy byla postavena. Její zdi jistě mnohé pamatují. Pěkná, ale smutná je pověst o kováři, který zde ve službách telčského pána sloužil mnohá léta, u kovadliny se zručně oháněl kladivem, obracel žhavé železo a koval panské koně.
Bývalo zvykem, ze tovaryši se po vyučení vydali do světa na zkušenou. Také syn mrákotínského kováře odešel na vandr, aby získal další zkušenosti a poznal, jak se pracuje a žije ve světě. Prošel mnohé kraje a dostal se až do Itálie. Tam získal nejen zajímavou práci, ale poznal tu i dívku, která se mu tak zalíbila, že se s ní oženil a v Itálii už zůstal. Šťastně zde prožil několik let. Když se jim narodil synek, na návrat do Mrákotína ani nepomyslil.
Po nějakém čase však v kraji, kde žil, vypuklo povstání a jeho štěstí překazilo. V bouři, která se změnila v krveprolévání a děsivou válku, byla napadena i jeho rodina. Dům byl vypálen, manželka zabita a synek odvlečen neznámo kam. Raněný kovář zachránil jen holý život, a když zjistil, v jaké je situaci, ani nechtěl žít. Pak si vzpomněl na rodný kraj, už nechtěl zůstat tam, kde mu vše připomínalo ztracené štěstí.. A tak se vrátil do Mrákotína. Otec už byl mrtev, kovárna byla prázdná. Všichni byli rádi, že se našel nový kovář, který se tu usadil a pokračoval v díle po otci. Nový domov se naplnil štěstím, když kovář i zde objevil dívku, která mu pak byla dobrou ženou a po čase i matkou jeho dcerky. Na dobrodružství i Itálii se snažil zapomenout.
Léta plynula, zemřela i druhá manželka a dcerka dospívala. Vyrostla v pěknou dívku, která kováři vedla domácnost a za níž se ohlédl nejeden chlapec.
V té době projížděl Mrákotínem vojenský oddíl. V čele jel mladý důstojník na pěkném bílém koni. Vojenský kabátec mu slušel a černé vlasy s knírem dodávaly jeho obličeji zvláštní krásu. Zastavil před kovárnou a poručil okovat koně. Sám požádal o vodu. Kovář zavedl mladého vojáka do světnice, aby se osvěžil. Dcerce Anežce přikázal podat vodu a ta, když zahlédla mladého švarného důstojníka, zůstala stát. Srdce se jí zachvělo, nevěděla, co se s ní děje. Také důstojníkovo jiskrné oko spočinulo na pěkné Anežčině tváři a oba v sobě nalezli zalíbení. Pocítili k sobě zvláštní náklonnost, a když důstojník zjistil, ze Anežčino srdce je dosud volné, požádal ji, aby na něj počkala, že se pro ni vrátí, až pojede z boje zpět.
Anežka skutečně věrně čekala, na milého stále myslela, až se otec pro to zlobil. Přece však se dočkala. Uplynulo mnoho měsíců, než se vojenský oddíl znovu v Mrákotíně objevil. Ale běda! Mnoho vojáků bitvu nepřežilo a svého velitele vezli na voze těžce raněného. Anežka se rychle rozhodla, vyprosila si, aby vojáci raněného důstojníka v kovárně nechali, že ona se o něj bude starat. Tak se také stalo. Oddíl vojáků odtáhl dále, a o raněného pečovala Anežka, jak nejlépe uměla. Ve dne v noci se od jeho lůžka nehnula, vařila byliny, dávala obklady, ránu čistila a převazovala. Nebylo to ale nic platné. Mladý důstojník zemřel.
S velkým zármutkem se dívka dívala, jak ukládají do rakve toho, kterého milovala a na kterého tak dlouho čekala. Také kovář pomáhal a tu si všiml, že voják má na krku zavěšený medailónek. Zdál se mu být povědomý, proto medailónek otevřel a uvnitř spatřil obrázek své první ženy z Itálie. Teď teprve poznal, že důstojník byl vlastně jeho syn a Anežčin nevlastní bratr. Rozpomněl se na vše, co se tehdy v Itálii stalo, a Anežce celý příběh vyprávěl. Upřímně oba nad hrobem mladého důstojníka zaplakali.
Anežka, snad příliš vyčerpaná ošetřováním nemocného, snad steskem, brzy zemřela také. Uložili ji vedle bratra do společného hrobu a kovář zůstal opět sám.

Mrzatce a Mrákotín

Nedaleko městečka Mrákotín jsou dva rybníky: Horní a Dolní Mrzatec.
Kdysi dávno na místě těchto rybníků byly dvě stejnojmenné vesnice. Ležely blízko sebe a obyvatelé obou vesnic se dobře znali, byli mezi sebou spřízněni a často si vypomáhali.
Jednou, je tomu již velmi dávno, vypukl v jedné z obcí požár. Protože domky byly dřevěné, kryté slámou, oheň se brzy rozšířil na celou vesničku. Lidé z hořících chalup vynášeli děti, vyváděli dobytek a snažili se zachránit ze skrovného majetku, co jen se dalo. Ale moc toho nebylo. Požár se jim podařilo uhasit teprve tehdy, když už nemělo co hořet, neboť oheň pomáhal šířit i vítr. Ještě štěstí, že se oheň nepřenesl na les a alespoň sousední vesnička jím nebyla zachvácena.
Ubozí pohořelí složili zachráněné zbytky majetku na jednu nevelkou hromadu, spočítali tu trošku peněz, kterou se jim podařilo zachránit a začali budovat ves od základu znovu. Dobří sousedé z druhé vesnice jim vydatně při stavbě pomáhali. Dokud neměli vlastní střechy nad hlavou, poskytovali jim nocleh i stravu. Konečně byla ves dobudována a pohořelí se mohli opět nastěhovat do nových domovů. Dobré sousedské vztahy mezi oběma vískami se ještě posílily.
Neštěstí však nechodí po horách, ale po lidech. Nevyhnulo se ani oběma Mrzatcům. Když o mnoho let později se v celé zemi rozšířila strašná a nevyléčitelná choroba, mor, lidé i zde houfně umírali. Ti, kteří ještě žili, nestačili kopat hroby, a už i je mor zasáhl. Nakonec zůstaly jen prázdné chaloupky, neboť vymřel i dobytek. Smutek vládl tehdy v celé zemi, smutně vyhlížela zaprášená okénka pustých chaloupek.
Jako zázrakem celou tu hrůzu přežili jen dva lidé. Otec Mrákota a jeho dcera. Když morová nákaza ustoupila, nechtěli už oba tito lidé žít v mrtvé vesnici. Všude se jim zjevovali známí a blízcí lidé, kteří však již nežili. I rozhodli se, že ves opustí a usadili se o něco jižněji na kraji lesa. Vybudovali chaloupku, obdělali políčko, časem se zmohli na chlév a stodůlku. Měli i pěkný dobytek. Protože se jim dařilo a nové místo bylo příhodné, usadily se zde časem i jiné rodiny a vznikla nová ves. Podle svého prvního osadníka ji nazvali Mrákotín.

Babí hora

Na jih od Mrákotína je zalesněný kopec Babí hora. Kde vzala hora to jméno? Poslyšte, co se o tom v Mrákotíně vypráví.
Na stráních tohoto kopce měla kdysi chaloupku se zahrádkou a malé políčko stařenka, která nikoho neměla, s nikým se nestýkala a živila se tím, co les a políčko daly. Nikomu nepřekážela, nikomu neškodila a přece vzbudila v srdcích zlých lidí závist a zlobu. Jedinými jejími přáteli a ochránci byli dva velcí psi. I oni se stali předmětem nepřátelství.
"Nač potřebuje stará žena psy? A proč má hned dva? V tom bude jistě nějaké tajemství, snad hlídají něco vzácného, možná nějaký poklad." Tak a podobně se závistivci dohadovali a závist v nich začala klíčit, růst a stále se zvětšovat. Za čas si začali vyprávět, že stařena má pod prahem své chaloupky zakopané velké bohatství a kdo by se odvážil poklad získat, toho by psi roztrhali a bába by jeho kosti zahrabala na své zahrádce.
Nic netušící stařena žila dál svým chudým a skromným životem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nějaký poklad mohla mít.
Chamtivost však nedala spát ženě jednoho zámožného mrákotínského sedláka. Celkem nic jí nechybělo, měla všechno, co potřebovala, ba i víc, ale na stařenin poklad musela stále myslit. Nakonec donutila svého muže, aby se pokusil získat stařenino zlato. Sedlák nejprve odmítal, bránil se, moc se mu do takového díla nechtělo, ale nakonec se přece dal přemluvit. Vydal se na kopec s pevnou sukovicí v ruce. Přesto měl strach, a tak se mu nedařilo chaloupku najít. Vylezl na strom, aby se rozhlédl, a tu spatřil chaloupku. Jak potom vyprávěl, byla chaloupka osvětlena zvláštní září, stařena seděla na zápraží a zle se smála. Sedlákovi přeběhl po zádech mráz a všechna chuť na poklad ho přešla. Chtěl slézt ze stromu, ale vtom se mu roztřásla kolena. Zdálo se mu, že na sousedním stromě oba psi trhají nějakého člověka. Jeho strach měl velké oči. Ani nevěděl, jak slezl a jak se dostal domů.
Rozčarovaná selka svému muži pořádně vynadala, nazvala ho zbabělcem a zlostí se celá třásla. Pak ale začala přemýšlet, jak psy přelstít a k pokladu se dostat. Přemýšlela ve dne v noci a nakonec zase začala svého muže přemlouvat aby to znovu zkusil. Ale kdepak, ten se už přemluvit nedal. Vzala tedy tento úkol sama na sebe. Sbalila s sebou kus otráveného masa, na psy promlouvala lichotivým hlasem a když přišli blíž, kousek otráveného masa jim hodila. Když přišli ještě blíž, hodila jim maso celé a pak počkala, dokud nepošli. Pak vpadla k babce do chaloupky a domáhala se pokladu. Stařena, která dosud nespala, nechápala, co od ní selka chce. Začala se bránit a rozzuřená selka ji nakonec udeřila do hlavy tak, že klesla k zemi mrtvá. Selka se vůbec nezhrozila svého činu, ani nad ním nepřemýšlela. Její jediná myšlenka byla na poklad. Kde je, jak se ho zmocnit. Rozkopala zápraží, prohledala celou chaloupku, kopala kolem ovocných stromů i v záhonech, ale poklad nenašla. Však tam také žádný nebyl. Nakonec ve zlosti chalupu zapálila. To zloba a závist byly tak velké, že neznaly mezí.
Zůstala jen rozhrabaná zahrádka, které se dodnes říká "Na krchůvku". Dnes je již celá zarostlá. A kopec se od té doby nazývá Babí hora.

Na kříži

Na zalesněném kopci u Mrákotína sbírala jednou jedna stará žena dříví a roští. Byla to chudá žena, nikoho neměla, jen vnuka, který ji však ještě nemohl živit, protože byl malý. Jednoho dne se při sbírání dříví opozdila, až ji překvapila tma. Rychle si rovnala otep, už si ji chtěla přehodit přes záda a vykročit k domovu, když zaslechla koňské zařehtání.
Velmi se tomu podivila, vždyť nablízku nebyla žádná cesta, po níž by se mohlo koňské spřežení pohybovat. Ale přece jen si pomyslela, že by bylo dobré, kdyby mohla alespoň kus cesty vést dřevo na voze, že by si trochu ulevila. Jenže ouvej! ... Místo koně uzřela jen koňskou hlavu na kuřích nožkách.
Stařena se zarazila. Nedovedla si v hlavě srovnat, co uviděla. Měla však čisté svědomí, nikdy nikomu neublížila, lidem i zvířatům vždy pomohla, když bylo třeba - neměla se tedy čeho bát.
Pokřižovala se a přistoupila blíže ke koňské hlavě. Ta se na stařenu smutně podívala, z očí jí začaly téci slzy a stařenka se div nerozplakala také. Tiše se koňské hlavy zeptala: "Co je ti? Co tě trápí? Mohu pro tebe něco udělat?"
"Mne může ze zakletí vysvobodit jen nevinné dítě. Ty sama na to nestačíš a já zde musím takhle bloudit, dokud se nějaké dítě nesmiluje" Tak odpověděla koňská hlava a zmizela.
Stařena si hodila otep dříví na záda a chvátala domů, do chudé chaloupky. Vnuk již čekal, bál se, že se stařence něco stalo a nevěděl, co má podniknout. Když konečně došla stará žena domů, všechno chlapci vypověděla a zeptala se: "Chceš tu nebohou duši vysvobodit? "Ano, chci," odpověděl ten nevinný chlapec, "ale jak to mám udělat?"
Stařenka řekla, jen ať se nebojí, že půjdou druhý den spolu na kopec, na to místo, kde koňskou hlavu potkala, a pak se uvidí. Nazítří večer, když došli na určené místo, našel tam hoch pod keřem zářivě svítící zlatý kříž. Byl to hodný hoch a protože byl nevinný, nic se nebál, vztyčil ten kříž a od půlnoci do jedné hodiny zde s ním stál hlídku.
Když hodiny na mrákotínském kostele odtloukly jednu hodinu a na městečku odtroubil ponocný, objevila se na kopci u chlapce opět ta koňská hlava na kuřích nožkách. Poděkovala chlapci za vysvobození a řekla: "Za odměnu, žes mě vysvobodil, si vem, co najdeš ještě pod tím keřem, kde prve ležel kříž". Pak se koňská hlava ztratila. Byla vysvobozena z věčného bloudění v nočním lese. Chlapec zavolal na babičku. Pod keřem spolu našli velký poklad. Protože žili spravedlivě, nikoho neodmítli, jestliže potřeboval jejich pomoc, dobře si ho užili. Na kopci nad Mrákotínem postavili velký kříž, který měl připomínat, že je třeba konat dobro a být milosrdný. Dosud se tomu místu říká Na kříži.

Studánka Páně

Pod vrcholem Javořice vyvěrá ze země pramen dobré vody, který kdysi lidé upravili v pěknou studánku obloženou kameny a opatřili ji šindelovou stříškou. Voda ve studánce je velmi studená a čistá jako křišťál a místo kolem ní bylo uctíváno jako posvátné. Sem do hlubokého lesa, kam ani nevedly cesty, se uchylovali v dávných dobách lidé pronásledovaní pro víru ze Studené i okolí, aby zde v tichu tajně čítali nepovolené knihy a posilnili se slovem Božím. Své víry se nechtěli vzdát a raději volili tuto nebezpečnou cestu, aby mohli vykonat po svém bohoslužbu. To oni nazvali studánku Studánkou Páně. Postavili u ní kamenný stůl a na tomto jednoduchém oltáři vždy stával vedle Bible kralické i zlatý kalich symbol jejich víry.
Jejich počínání však nezůstalo utajeno. Pronásledovatelé prohledávali les křížem krážem, dnem i nocí, až se jim podařilo dopadnout a odhalit je ve chvíli, kdy to nečekali. Byli právě shromážděni k bohoslužbě. Mnozí se dali na útěk, jiní propadli panice. Avšak kněz, dřív než se dal zajmout, hleděl uschovat to, co jim bylo nejdražší - kalich. V posledním okamžiku si vzpomněl na bezpečný úkryt, studánku, do které kalich vhodil.
Když o mnoho let později ustalo pronásledování nekatolíků, hledali jejich potomci ve studánce uschovaný kalich, ale nic nenašli. Po kalichu jakoby se zem slehla. Jedinou památkou, která tuto dobu připomíná, je kamenný stůl, který stojí u Studánky Páně dodnes.
Ještě v roce 1979 byl na dvířkách Studánky Páně tento nápis: "Dle historických dokladů stojíme zde na místě všem věrným vyznavačům evangelia Kristova posvátném. Již od roku 1503 konaly se zde při každém pronásledování evangelíků tajné bohoslužební schůze. Zde čerpala se slova útěchy a posily, zde zvlažovala a utěšovala se mysl pro víru pronásledovaných."
(Historické doklady: Archivář Fr. Teplý, Dějiny Jindřichova Hradce a okolí 1.2. str. 145, r. 1927, MgPh J. Parmíř: Studánka Páně, vyd. Snaha v Jihlávce, p. Hor. Dubénky, 1930.)
Dnes už bohužel tento nápis na studánce není.
Vypráví se, že i v pozdějších dobách bylo místo kolem Studánky Páně vyhledáváno těmi, kteří ze vsí prchali před drancujícími vojsky různých nepřátel. V minulém století se ke Studánce Páně začaly konat pouti a procesí jako k místu zázračnému. Vypravuje se také, že kterýsi člověk z Mrákotína porazil poblíž pramene strom. Přivezl dřevo domů, silný kmen uložil do stodoly a ráno, když jej přeřezali, spatřili na řezu kmene obraz Panny Marie. I vrátili kmen zpět, po okolních stromech pak rozvěsili další obrazy Matky Boží a nedaleko studánky vztyčili litinový kříž. Obrazy byly v nedávné době, která náboženství nepřála, zničeny, ale kříž dosud je na svém místě.
Křišťálová voda ve studánce je připravena osvěžit každého poutníka a spolu s kamenným stolem a litinovým křížem je stále svědkem minulých událostí. Kdo půjdeš kolem, postůj a vzpomeň na zde popsané události.